Jsme na střeše DUPu, medové odpolední slunce se vlévá do oken.

Dlouho jsem se neviděla se skladatelem M.D. Usmívá se  dětským úsměvem a nazývá mě  "hvězdou jitřní".  

Sedíme v kruhu kolem jednoho stolu, režisér má svůj obvyklý žertovný úvod. Pak se ptá vážně: bude tvá hudba inspirovaná barokem? 

M.D. přisvědčuje, hudba prý bude “úponkovitě plazivá”, to je termín, související s barokní hudbou. Dva měsíce prý tu hudbu vymýšlel, až z toho měl hlavu jako oligofrenní dítě. Poté následuje jeho zhruba desetiminutová přednáška o Šostakovičovi a Bachovi. Dalších deset minut pak M.D. vykládá historii dirigentů české filharmonie.

Režisér přitom pořád dělá vtipy na účet M.D. M.D. chvíli mlčí, pak mu přitaká - bláznům a režisérům se přece neodporuje.

Pak krátká konverzace o výtvarném pojetí, režisér poznamená, že výtvarníka bude dělat Rudi. 

M.K.: Ten, co vyhrál slavíka?

M.D.: Ano, ty myslíš Rudyho Kovandu. On byl nádeník, mírně retardovaný, ale zlatý člověk. Skutečně. Zpíval takovým primitivním, hlubokým hlasem. 

O pár minut později přichází skutečný výtvarník M.P. Režisér se ho ptá: "Tak co pro nás máš, chlapče? 

M.P.: “Máme 38 metrů bavlněného plátna, které se dá sešívat, nebo případě rozpárat a dá se na něj malovat z obou stran. Jde o barevný odstín kosmické latté”.  

L.T., která hraje Moudrost, prý bude mít na hlavě monstranci, jež se bude otáčet.

 Pak mluví o kostýmu Hledajícího...tam si ještě není jistý: “Teď už jdu na mělčinu naší invence, loď troskotá.” 

Sedím naproti M.D., ten v druhé půlce čtené sedí mlčky, do očí jakoby mu stoupaly slzy, nos jako hruška, pootevřená ústa a dětské ruce. Unavený? Strašně smutný. On umře. Sám. Je sám. A mě je ho tak líto, že se mi chce brečet. Jak může být člověk tak sám? Blízko smrti. 

Jeho pohled je nepřítomný, mizí za vlastníma očima. 

Kouří. Další hřebík do rakve. Myslí někdy na svou smrt? Na co myslí? Myslí na lásku? 

Večer je zakončen konverzací o Ďáblu. Ďábel nás nese. Podporuje. Svádí. Jde o setkání s "přítelem", který ti potvrzuje tvou genialitu, podpírá tě.

Skončily dějiny spásy, nastává období spásání. Civilizace trpí sebeklamem - máme pocit, že všechno známe, že jsme to všechno prokoukli, ale tváří v tvář smrti jsme opět bezmocní.

Zapsala: Kristýna Nebeská