Vyrážíme v rozvrzaném autě z pražské benzínky, my čtyři ženy a bezzubý řidič. Fotografka s paní ředitelkou JEDLu po cestě  klimbají v mírné kocovině. 

Mariánská Týnice před námi rozevře svou náruč, dřív údajně “romantická zřícenina”, teď opět velkolepá. Možná až příliš. Bílo červená barva fasády je typicky mariánskou kombinací, to se záhy dozvídáme od našeho santiniovského odborníka, se kterým se setkáváme před vchodem do komplexu. Přednáška o hvězdách, o čísle osm a o katedrále svatého Víta - to vše kombinuje Mariánská Týnice. Barokní komplex jakoby mi před očima tím povídáním ještě trochu zmohutněl. 

Pak návštěva paní ředitelky. Procházíme širokou chodbou, levá strana je zastavěná haraburdím, staré ohlávky a uzdečky, obrazy, rezavé hřebíky a prach. Ředitelna s vysokým stropem, místnost sice krásná, ale s děsivou výzdobou, pastelově barevné mandaly na stěnách a naivní obrázek černé Madony. Paní ředitelka, kulhavá zrzka s ostrým jazykem se dušuje, že “to tady řídí panenka Marie, já jenom podepisuju faktury”. Inteligentní a sebevědomá, opěvuje SVOU Mariánskou Týnici.  

Na nás hledí poněkud svrchu. Cože jsme to sem přijeli dělat? Nějaké tanečky? Divadlo? Myslí si, že jsme ochotnický spolek, nabízí nám kulisy, co jim leží na půdě a se kterými místní děti hrají svá představení - prý krásná ukázka lidové tvořivosti. A taky tady mají skvělého hudebníka, kterého nám můžou půjčit, vzpomene si: ten chlapec umí hrát na jak na basu, tak na kytaru, je to hotový zázrak! 

Záhy však paní ředitelce přes čelo přelétne stín: takových jako vás tu už bylo dost. Jak vůbec budete chtít Santiniho pojímat? Ptá se nedůvěřivým tónem a my se náhle cítíme jako u přijímacího pohovoru. Když se L. zmíní o “hledání moudrosti” jako o základním tématu, ředitelka se zavrtí za svým ředitelským stolem jakoby ji něco svědilo a ředitelským tónem promluví. Má dvě výtky. Za A) by chtěla, aby akce, které se na M. Týnici budou odehrávat, byly víc “přístupné”, “srozumitelné” a nejlépe “lidové”. Za B) jí téma “hledání moudrosti” smrdí kacířstvím, sama si ale toto podezření záhy vyvrátí, poznámkou o tom, že “církev je v téhle době vděčná za jakékoliv zpřítomnění”. 

Podivný dialog, který ředitelka vede sama se sebou a ke kterému stačí L. jen párkrát tiše pípnout. 

Rozloučení v ředitelně je v jistém smyslu úlevné. Pak detailní prohlídka komplexu. Ředitelčina slova o tom, že “každá stavba je jedinečná a individuální jako je jedinečný každý člověk”, nabývají významu. Narozdíl od Zelené hory se nad námi Mariánská Týnice klene okázale jako pyšná žena.

zapsala: Kristýna Nebeská