Premiéra, díl první - Katedrála Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele v Sedlci u Kutné Hory
sobota 3. července 2021
Miloslav König, Lucie Trmíková, Jan Nebeský, Kristýna Nebeská, Martin Dohnal, Ladislav Kozderka, Michal Pěchouček, Rudy Koval, Miriam Čandíková, Igor Korpaczewski, Petra Vlachynská a další diváci.
Později v klášteře též indický host Riteš a egypťan Daniel Yaser.
Začínáme zalití zapadajícím sluncem, které proniká obrovským západním oknem nad kůrem kostela. Končíme stále ještě ve světle slunce, jen trochu potlumilo svou intenzitu, jak se během hodinového představení sklonilo ještě níž. Při závěrečné árii Santiniho na kůru před tím obrovským oknem vidíme, jak se zvedne hejno holubů, které dosud sedělo zvenku na okně a odlétá k nebi. Santini zpívá o svojí duši, vykoupené krví Ježíše Krista a poroučí ji ve věku 46 let do jeho rukou a žádá o laskavou přímluvu za svou duši Matku Boží, Jana Nepomuckého a všechny svaté.
Před kostelem po představení dojatý malíř I.K. Sebral ho andělský zpěv. A také pohled na asistentku režie, která měla během představení podle jeho svědectví výraz vytržení. Doširoka otevřené obrovské černě lemované oči s tmavými víčky, pootevřená ústa, na jejichž horním rtu ležel stín… Říkal si v duchu, že by ji tak měl namalovat.
Popremiérová oslava na dvoře starého pivovaru, z jehož útrob se line hlasitá techno hudba, malé děti pobíhající po dvoře s klapkami na uších – ano, ať to slyšej, ale jen trochu, myslí si asi rodiče, kteří své děti zaklapkovali. L.T. potkává cestou ze záchoda uvnitř budovy výtvarnici P.V., která přijela jako host. Objímá L.T. a říká jí do ucha: „To bylo tak hlasité“. (od vedle se ozývá to dunění). L.T. se ptá: „Myslíš, že jsme moc křičeli?“ „Ne, ne, ONO to křičelo, to představení, křičelo něco důležitýho o světě, o nás, o mně…“
Z pivovaru cesta auty do kolínského kláštera, kde se postupně rozvinul oslavný rituál ohně a mísy na oheň, která posloužila jako hudební nástroj v kombinaci s okovanými špičkami bot M.K. Host z Egypta se přidal se soustavou kyblíků, které posbíral v zahradě kláštera. Ženy svou improvizací – kombinací mručení a tónování – doprovázely zpěváka s okovanýma botama, který udával nejen rytmus, ale i hlavní pěveckou linii. Ten přirozeně reagoval na přítomnost Egypťana a začal notovat arabské melodie, přičemž na místě vymýšlel kvazi-egyptský jazyk. Egypťan byl uhranutý a jeho kyblíkový rytmus se zrychloval až na hranici extáze. V tu chvíli však M.K. ladně přešel od arabských melodií k písni Kolíne, Kolíne, stojíš v pěkné rovině. Zřejmě z něj zpíval duch Františka Kmocha, který se nedaleko místa, na kterém se rituál odehrával, narodil. To už ale správce kláštera nevydržel, opustil svou postel v prvním patře (dobré je podotknout, že jeho otevřené okno se nacházelo přímo nad mísou s ohništěm) a všechny přítomné na místě seřval. Byly 3h ráno. Nějakou částí svých bytostí jsme mu rozuměli, co jsme ale nedokázali pochopit, bylo to, že není schopen cítit tu magičnost a navíc vysokou uměleckou úroveň naší slavnosti.
Druhý den jsme se pak dozvěděli, že indický host kláštera R. (který s námi strávil část večera u ohně a pak si šel lehnout), odpověděl na otázku, jestli jeho ten zběsilej řev nerušil: „Vůbec, mně se spalo krásně, já jsem z Indie na ten bordel z ulice zvyklej, takže jsem si připadal jako doma“.
Zapsala: Lucie Trmíková