MÉDEIA  

"Kdyby existovalo jiné zrození, zcela bez ženy, jak šťastný by byl život"

"Za chvíli, až budeš trpět až do dne své smrti, pomysli, Iásone, že žila jednou dívenka Médeia, náročná a čistá. Malá něžná Médeia ležela s roubíkem v ústech na dně té druhé. Bojovala úplně sama, nepoznaná, bez pomoci." 

Vzal mi všechno, co je mé.

Můj úsměv, mou něžnost, mou schopnost se radovat,

můj soucit, umění pomáhat, mou živočišnost

a mou veselost, každý sebemenší zárodek

toho všeho zašlápl, až už nic nevzešlo.

Ale proč tohle někdo dělá, to nechápu.

(Ingeborg Bachmanová)

Divadelní projekt „Médeia“ je zpracováním jednoho z nejkrutějších příběhů lásky, zrady a pomsty, který byl kdy napsán. Scénář se inspiruje, propojuje a zpracovává texty Senecy, Anouilha, Christy Wolfové, Ingeborg Bachmannové, Oscara Wildea, Vojtěcha Nebeského a Lucie Trmíkové. Médeia je přemítáním o tom, kdy a za jakých okolností se člověk vylévá z břehů lidskosti. Je sondou do duše, která přestává být lidskou, kdy člověk přestává být člověkem, kdy překračuje meze lidství.

Šla jako zákon temnou nocí

půlnoc jak skvrna

pod obočím

za zpěvu kostí

a krve

bylo to prvé a poslední

 sklidila nad ránem

 tohle je báseň o pomstě

(Vojtěch Nebeský)

Trvání představení: 1 hodina 20 minut bez přestávky | Premiéra: 24.1.2018

„Nebeského režie Médeie naznačuje, že k obsahu mýtu se lze přiblížit jen naší autentickou zkušeností. Soustřeďuje se na momenty vztahu muže a ženy, jež známe z běžného života a sedaček obývacích pokojů. Zároveň je ale zobecňuje na úrovni archetypů, mužského a ženského principu. Vizuální banalitu manželského soužití tak posouvá přirozeně, dokonce s humorem, k velikosti a patosu původní antické tragédie.“

Marie Reslová, Hospodářské noviny



REŽIE: Jan Nebeský
SCÉNÁŘ: Lucie Trmíková
HUDBA: Jan Šikl
VÝTVARNÁ SPOLUPRÁCE: Igor Korpaczewski a Margita Titlová
KOSTÝMY: Petra Vlachynská

  • MÉDEIA

    Lucie Trmíková

  • JÁSON

    David Prachař

  • BICÍ

    Jan Šikl

  • MALBA

    Igor Korpaczewski

  • SOCHA

    Margita Titlová


Na scéně se sejde zrazená Médeia, unikající Jáson, šamanský bubeník, malíř s oštěpem, sochařka s hroudou hlíny. A bohyně noci Hekaté.

Iáson dostal od Médei lahvičku s tekutinou, krvavě rudou šťávou ze šafránově zbarveného kavkazského krokusu se dvěma stonky, která ho měla ochránit. Tato mocná květina prvně vypučela z krve mučeného Prométhea, kořen má červený jako maso. Když ji někdo trhal, země se chvěla a křičela. Iáson odpřisáhl při všech bozích na Olympu, že Médei zachová věrnost, vděčně lahvičku přijal a když vykonal úlitbu medem, otevřel ji a v obsahu vykoupal své tělo, kopí a štít. To se stalo v Hekatině chrámu.

Hekaté je bohyně noci, vládne nad vchodem do podsvětí, v tajné totožnosti s Persefonou jako Podsvětní paní, vládkyně mrtvých. Je matkou Kirké a Médei. Hekaté je zobrazována ve třech podobách, které během dne střídala – ráno panna, v poledne žena, večer stařena. Jejím emblémovým zvířetem je had. Mezi atributy patří pochodeň.

Hekaté je měsíční bohyně, čarodějnice a dračice. Je doma ve tmě a v prázdnotě. Není jednoduché najít její domov a splnit její požadavky. Ale to, co může nabídnout, není nic menšího než hlubinná duchovní říše, neviditelné neměnné jádro.

Prázdnota světla. – obraz Hekatina měsíčního ducha.

- panna (později Artemis, měsíční srp) 

- matka (Selene, lunární úplněk) 

- stařena (Hekaté, lunární Nov) 

 z čehož vznikl mnohem později koncept tří základních ženských archetypů, a také:

 minulost - přítomnost - budoucnost

 zrození - život - smrt. 

Poslední den každého lunárního měsíce se konaly tzv. Hekatiny večeře, související s fyzickou i duchovní očistou, úklidem a zbavováním se nepotřebných věcí, s vypořádáním zapomenutých a nevyřízených záležitostí a splněním nedokončených úkolů. Cílem bylo vstupovat do každého nového měsíce bez zbytečného balastu jako "znovuzrození". Večeře se kladly na rozcestí, po ukončení rituálu si je brali nemajetní lidé, zbytky se házely psům, kteří se potulovali kolem.

 Hekaté mění odpad života na svátost, aby vše mělo svou cenu a smysl. Každý život je plný odpadu – promarněného času, chybných rozhodnutí, ztracených vztahů, zklamaných snah, které jsou uloženy na podivný oltář noční bohyně.

Hekaté zušlechťuje, co bylo odhozeno, ukazuje, že to, co se nám zdálo velkolepé a krásné, není zas tak dokonalé. Nahlédnout odpad svého života, najít své místo v přirozeném běhu věcí, v říši Hekaté.

Médeia má zlatý lesk v očích, jakým se vyznačují všechny děti i vnuci boha slunce.

Dovede zabitím a rozsekáním přivodit znovuzrození a omlazení /cosi podobného, jako provedli Titáni s Dionysem/. Bylo to temné konání patřící do podsvětí, obřad, jakým v kultu procházelo obětní zvíře: v dřívějších dobách veřejně, později tajně. Části těla rozkouskované oběti, která představovala boha, se vařily v kotli podle podrobných obřadních předpisů. Do kotle – zlaté číše – vstupovalo každý večer samo Slunce, přeplulo v něm noční Ókeanos a ráno z něj vystoupilo omlazené.


FOTO: Michal Hančovský, Zuzana Lazarová



Projekt podpořili: Magistrát hlavního města Prahy, Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kultury, Nadace Charta 77