ŽENY, DRŽTE HUBY!
Inscenace o jedné nenapravitelné ženě
Růžena Vacková. Profesorka, archeoložka, kunst-historička, politická vězeňkyně, učitelka na univerzitě i na záchodech ve vězení. Podle komunistických prokurátorů kazila mládež, byla velezrádkyně a agentka Vatikánu, kterému pomáhala připravovat třetí světovou válku.
O veřejnosti, která vytvářela kulisu monstrprocesu v roce 1952, prokurátor Čížek napsal, že „Veřejnost jest velmi spokojena. Zatím dvakrát potlesk na otevřené scéně, ale divadlo z toho neděláme.“
Odsouzena na 22 let, strávila v kriminále necelých 16 let. Odmítala žádat o udělení milosti. Pro spoluvězeňkyně je celé ty roky majákem v bouři. Vidí „boží jiskru“ v každé jednotlivé zlodějce, kurvě i vražedkyni; nejen ve svých spřízněných politických.
„Za nic nepykám, protože i toto místo, na němž jsem, je místo, které mám ze svého svobodného rozhodnutí. I to, že zde setrvávám, zase vyplývá z toho, že se řídím svou svobodnou vůlí.“ z dopisů RV
V inscenaci Ženy, držte huby! strávíme s Růženou Vackovou nějaký čas v komunistickém kriminále padesátých a šedesátých let. Potkáme se tam nejen s ní a s příběhy spoluvězeňkyň, jak je ona spolu s nimi prožívá, ale i s mladým dozorcem, který miluje svůj vzor socialistického člověka Jurije Gagarina, rád hraje na kytaru a po večerech si vytváří z kartonu skafandr do vesmíru, s Andělem utěšitelem, který svým nadpozemským zpěvem dokáže setřít každou slzu z tváře a se skladbami J.S.Bacha provedenými živě na cembalo a viloncello. Anděl nakonec Růženu z vězení vyvede (tak jako Orfeus Euridiku), ale ona už odvykla střevíčkům a z krásné osiky u cesty vidí jen její kořeny… tak si zvykla pobytu tam dole... Ale kdo ví!...
“Ve scénáři cituji z dopisů Růženy Vackové z vězení, inspiruji se příběhy z knihy Byly jsme tam taky autorky Dagmar Šimkové a také pracuji s úryvky Holanovy Noci s Hamletem. Prvním podnětem
k vytvoření scénáře pro mě však byl nekrolog Josefa Zvěřiny, který jsem si jedno jarní ráno u nás na chalupě nalistovala v Katolickém týdeníku. Teolog Josef Zvěřina byl přítel a duchovní vůdce Růženy Vackové a z jeho textu je cítit velká láska k ní. Mluví v něm mimo jiné o momentu její konverze. Při čtení mě okamžitě fascinovalo to, že pro víru se lze rozumově rozhodnout a bylo mi jasné, že s touto bytostí chci trávit čas a vytvořit o ní představení.“ - autorka scénáře Lucie Trmíková.
Trvání představení: 1 hodina 40 minut bez přestávky | Premiéra: 7.2.2023
„Ti nejmoudřejší a nejhlubší šli na čas na poušť, aby pak v kratší době vydali víc než ti, co ustavičně jednali. Teď už mne nemrzí, že nemohu vůbec pracovat ve svém oboru, že jsem zbavena všech možností, byť i jen h ovoru na určité úrovni, protože to, co stálo za to, se usadilo a alespoň trochu člověk pochopil, že pokora je pravda.“
z dopisů RV
SCÉNÁŘ: Lucie Trmíková
REŽIE: Jan Nebeský
SCÉNA: Petra Vlachynská, Jan Nebeský
HUDBA: Matouš Hejl
KOSTÝMY: Petra Vlachynská
VEDOUCÍ PRODUKCE: Miriam Čandíková
-
Růžena Vacková
Lucie Trmíková
-
Dozorce
Jiří Černý
-
Anděl
Filip Dámec
-
Cemballo
Monika Knoblochová
-
Violoncello
Libor Mašek
Zadlužený život Růženy Vackové
P. Josef Zvěřina
Étos a charakter byla nejen její často užívaná slova, ale páteří jejího života. Leccos jí vytýkali, ale nikdy bezpáteřnost. Její mravní neúplatnost ji přivedla za okupace do ilegální práce. Ačkoliv již byl popraven její bratr dr. Vacek a švagr dr. Gjurič - také neznámé oběti tohoto národa - neváhala nosit části tajné vysílačky skupiny Voláme č. 15, kde bylo třeba. Skupina dostala cenné zprávy o místech výroby zbraně V-2, v kterou německé vojenské velení kladlo velké naděje pro „rozhodující úder". Skupina složená z české inteligence, většinou sociálních demokratů (malíř Šourek aj.), vypracovala též velmi pozoruhodné plány na hospodářskou obnovu země po válce. Nakonec byla Růženka zatčena (v únoru 1945). Jen konec války ji uchránil konce života, který neváhala vydávat - a zase nesplacený dluh.
Po krátkém, ale intenzivním působení na univerzitní půdě r. 1945 byla postavena před novou zkoušku svého charakteru. Za únorových událostí r. 1948 šla se studentskou demonstrací na Pražský hrad. Na první schůzi nového profesorského sboru se objevili též studenti - (...) jenže to byli zástupci akčního výboru. Začalo se mluvit jiným jazykem, který napotom upadl v dokonalý stereotyp. Mluvilo se o nové době, nových možnostech, které budou dány, o nových úkolech, které budou zvládány atd. (...) Akční výbor pak Růženku vyakčnil tímto památným a jazykově pozoruhodným výnosem: "Žádáte se, abyste ve školním roce 1948/49 v přednáškách nepokračovala."
Za další tři roky byla Růženka Vacková poctěna rozsudkem, který zněl na trest odnětí svobody na 22 let a ztrátu občanských práv na dalších deset let pro velezradu a vyzvědačství. Proces byl jedním z oněch monstrprocesů, které ,,proslavily" naše soudnictví. Konal se v Brně v červnu 1952; pro zvýšení dojmu byli k té skupině kněží, řeholnic a studentů přidáni dva studenti, kteří byli odsouzeni
k trestu smrti. Růženka si odpykala plných 15 let.
Když se vrátila a dozvěděla se, že její prokurátor z procesu je nemocen, chtěla jej navštívit, aby věděl, že nechová v srdci nenávist; protože se však obávala, že by ten ubožák takovou mravní vstřícnost neunesl, upustila od svého úmyslu. Byla pak mezi prvními, kdo podepsali Prohlášení Charty 77.
,,Vnitřní formantou" - užívám jejích vlastních výrazů - Růženčina života byla víra. Proniknuta étosem a patosem Nietzscheho nemohla žít v konvenci a prostřednosti. Ale jejím ideálem nemohl být ,,nadčlověk" - proti tomu měla v sobě příliš pokory a lásky. Její další vnitřní kroky řídila neúprosná vůle k pravdě. Rozhodný moment její konverze byla právě smrt jejího bratra a švagra. Tehdy se jí se vší ostrostí zjevilo dilema: buď důsledný nihilismus, anebo důsledný klad, buď nic - anebo Bůh; buď definitivní smrt, anebo vzkříšení. ,,Není těžké Boha poznat, ale je těžké se mu vzdát," řekla později. Růžena Vacková zvolila - jako vždycky - to, co bylo těžší. Byla tak prostá, že si šla koupit katechismus; byla tak pokorná, že jím nepohrdla; byla tak vnitřně tvořivá, že byla schopna jej domyslit; byla tak rozhodná, že jí nezbylo než radikální následování chudého a současně velkého Ježíše Krista. To byla její cesta k „něžnému Bohu". Vydala celý svůj život jemu, vydávala z něho lidem. Noblesní
a prostá milovala babičky v kostele, prosté kněze a sestřičky, synovce a prasynovce, blízké i vzdálené, do poslední chvíle přitahovala k sobě i mladé.
Bála se sakristií - jako pravá intelektuálka. Ale jednou se přemohla, donesla mi Huysmansovu Katedrálu, neboť jsem u sv. Mikuláše pro pražskou smetánku v kázání navazoval na to, co tam bylo vidět. ,,Není to k dostání, může Vám to posloužit, i když jsou tam bludy." - „Vy tomu rozumíte?" ptal se povýšeně mladý kněz - podle indického přísloví Mladé tele se ani Iva nebojí. S nevinným holčičím pohledem mi řekla: „To je totiž můj obor." Tak začalo naše přátelství.
Úryvek z delšího příspěvku
(Teologické texty 5/1994)
FOTO: Michal Hančovský, Zuzana Lazarová