Cestou v autě se s holkama bavíme o slově mýtit, protože Miriam, Slovenka, není s to, to slovo pochopit. Přes mýcení se dostáváme ke Žďáření a přes žďáření ke Žďáru nad Sázavou. V tu ránu se vynoří Zelená hora. Poznamenám, že vypadá jako raketa připravená k odletu. Jak nádherně se vzpíná k nebi tou jedinou ostrou špicí. Jen čekat, kdy odletí.
Žďár nad Sázavou. Naposledy jsem tu byla před třemi lety, měla jsem tehdy na sobě oranžové letní šaty po mámě. Vedro bylo ten den asi tak stejné jako dnes.

Nejprve setkání s ředitelem, tichý muž v brýlích, na bradě má krátkou, hlubokou jizvu. Vstřícnost sama, s divadlem to na Zelené hoře vypadá dobře. Ale na prohlídku kláštera prý máme jít samotné, musí totiž do čtyř hodin odeslat formulář o kompenzačním bonusu. Takže šup šup do kanceláře.

Poté krátká návštěva kaple Jana Nepomuckého, která je právě v rekonstrukci. Na stropě mají připevněné dřevěné pouzdro ve tvaru jazyka, kde je uložena relikvie - Nepomuckého jazyk. Údajně. Pravděpodobně se spíš jedná o mozkovou tkáň. Ano, jistě, ta katolická posedlost hmotou…

Následuje prohlídka s "Maruškou," jak to má průvodkyně napsané na zaměstnanecké jmenovce. Už je v důchodu, ale tohle jí pořád baví. Vypadá trochu jako moje němčinářka na gymplu, usměvavá a přitom rázná žena. Vypráví o historii Žďárského kláštera. O mniších cisterciácích. Ve středověku podléhali tvrdé řeholi. V baroku prý zase pohodička. Říká to s teskným povzdechem, jakoby jí to bylo trochu líto, že řád tak zpohodlněl. Kostel Nanebevzetí panny Marie a sv. Mikuláše - basilika minor, "menší bazilika". Pod ochranou papeže. Je jich prý v celé České republice jen patnáct. Ta žďárská je z nich poslední. Já si v té jejich přenádherné bazilice představuju, s jakou jistotou a klidem musel každý z těch mnichů, kteří se tady stovky let modlili, uvelebit svoje tělo a duši pokaždé na stejné místo v tom velkolepém kostele, podobném náruči. Otlačená kolena a sborová modlitba.
Ora et labora.

zapsala: Kristýna Nebeská