Celý den jako epizoda z komediálního seriálu. Ráno se scházíme na benzínce. Režisér J.N. a herec M.K. včera slavili v divadle a je to na nich vidět. Alkoholové výpary se dosud nesou vzduchem. Bohužel jde zároveň o jediné účastníky zájezdu, kteří vlastní řidičský průkaz. J.N. by rád řídil, ale důvěřuje si víc než my jemu. M.K. jde do obchodu raději koupit test na zbytkový alkohol. J.N. foukne, test je jemně růžový, to znamená zhruba 0,8 promile. Na hranici zákona. 

Prodavačka se směje, když jde M.K. pro druhý test. “Jeden nestačil? Divoká noc?” ptá se. M.K. přitaká. JEDL zkrátka netestuje na covid, ale na zbytkový alkohol. Test M.K. je naštěstí sněhově bílý. Asi má lepší spalování. Řídí. Cesta za duchovním občerstvením začíná. Projíždíme vesnicí Odlezly. “Asi tam žijí samí muži,” poznamená L.T., “ženy a děti odlezly.” J.N. přisvědčuje: “A mají tu i Odlezlý rybník. Ten taky odlezl.” “A patrně bude následovat vesnice Přilezly”, dodává nakonec L.T. 

Poté příjezd do Mladotic. Máme hlad. L.T. nabádá kolegu M.K., aby utrhl jablka ze stromu od sousedů. M.K. tak učiní a zjišťuje při tom, že to patrně byly jediné plody toho stromu. Jablka jsou tvrdá a úplně zelená. Baví se o tom, zda jde o pozdní letňáky nebo rané pozdňáky, nakonec se shodnou na tom, že jsou zkrátka kyselá a že z nich asi budou mít sračku. A že to určitě bude vidět na kostýmu. M.K. však vzápětí uklidňuje, že prý sere do hvězdy, že se mu to vždycky rozprskne pěkně do stran. “To bude dobrej Santini,” zamýšlí se, “Už to nebude uzavřený podivín, ale otevřený podivín. Příliš otevřený. A Smraďoch. Smraďoch Sandyn.

Představení začíná na zahradě před kaplí. Předtím se herci převlékají v domě paní Ivety. Je to úžasná hostitelka, jemná a obyčejná žena, které prostě na zahradě “zbyla” kaple Santiniho a ona ji má ráda. Má ráda i lidi, kteří na její zahradu kvůli kapli přicházejí, obdivuhodné - nepřekážejí jí tam. Uvaří nám kávu, dá k dispozici soukromou koupelnu v domě, aby se Moudrost mohla nalíčit a učesat. Před kaplí, s diváky postávajícími v trávě, začíná v zářícím slunci magický obřad. Uvnitř je nám pak jako doma. Na návštěvě a zároveň doma. To tahle růžovo zelená náruč poskytuje.Větší extrém a kontrast oproti úžasnému monumentálnímu a fascinujícímu prostoru katedrály v Sedlci, kde byla premiéra, si nelze představit. Slova tady získávají jinou barvu, těla v prostoru jiný tvar.Všechno je neskutečně blízko, na dosah. Světlo má dnes tělo.

Zapsala: Kristýna Nebeská a Lucie Trmíková