Přicházíme uprostřed letního dne do obřího kostela, je tady něco velkolepého, něco je jinak.  Skladatel a mág (v současné chvíli také varhaník) MD vysvětluje, že je to největší kostel na Moravě postavený na půdorysu řeckého, tedy rovnoramenného kříže. MD ví všechno, to už dlouho víme.

O pět minut později ale mág MD šílí z varhan – nevidí na nás z kůru, není možné narejstříkovat, není dostatek času, neslyší, co mu zezdola říkáme… až už i trumpetista, vždy zenově klidný, se vůči negativní agresi MD vymezuje. Mágovi navíc stále padají brýle, protože je zvyklý při hře dělat mohutná gesta hlavou a celým tělem. Řešíme dole, několik desítek metrů pod ním, jak situaci stabilizovat. Nemáme gumičku, kterou bychom nožičky brýlí vzadu spojili? Nebo gafu? Nemáme. Nakonec inspicient VN svolí, že bude brýle na neposedné hlavě přidržovat. Což skutečně pak udělá a celou hodinu, kterou představení trvá, stojí za mágem/varhaníkem a zlehka přidržuje brýle u jeho hlavy. Kolize párkrát nastane, když do toho musí otočit listy partitury. Po představení se nám inspicient svěří, že si představoval, že je řidič auta a jede serpentýnami nějakou divokou rally. A že to byla zábava. Hravý inspicient je k nezaplacení.

Po představení rozhovor s dvěma bílými premonstráty, Vítem a Metodějem, při prologu venku před kostelem se zjevili na schodech do kostela mezi publikem jako dva bílí andělé – jeden kulatý a zavalitý, druhý droboučký a sehnutý.

Bratr premonstrát se podivuje, že by nás zítra v Rajhradě nechtěli pustit zahrát Santiniho v kostele, produkční ale má zprávu, že argumentují opravou kostela, bratr premonstrát se podivuje, oprava kostela? Vždyť se tam normálně slouží mše… radí nám, abychom to s bratry benediktiny zkusili domluvit osobně, až tam přijedeme.

Pocity z herecké sekce:

lehnout si v kostele na zem, v srdci kostela, a dívat se vzhůru, to bychom měli dělat –
vlaštovky uvnitř, hnízda za oltáři –

prolog před kostelem: lidé na nás shlížejí ze schodů, seshora, za nimi se tyčí chrám, závrať –
poprvé mám jako Moudrost zlatý závoj a ošuntělou korunku z prastarého divadelního fundusu, teď je to to pravé --

Cesta autem do Brna – hledání hotelu v Brně je nekonečné a začarované, vypadá to, že k němu nelze dojet, znovu a znovu dokola objíždíme náměstí, jako bychom stále setrvávali v tom kruhovém tvaru Santiniho stavby v Křtinách.

Večeře v Brně – MD se jde podívat na záchod v hospodě, kde jíme, prý tam na zdi je napsané jeho jméno…

V noci slyším z vedlejšího hotelového pokoje zvláštní zvuky (kroky, posouvání nábytku?) a hlas – slova nerozeznávám.

Zapsala: Lucie Trmíková