Zelená hora už zvenku oslňuje rytmem oken, nabízejících tolik možných pohledů na jednu jedinou stavbu. Tolik variant. Plochy střech se svažují elegantně a s lehkostí, jakoby šlo o tahy štětcem. Celý tým stráví několik úvodních minut v kostele s hlavou zdviženou ke klenbě. Jsme u vytržení. Ta čistota, ta lehkost. Velkorysost a zároveň mateřská náruč. Stavba je tak blízko dokonalosti, že L.T. z toho vhrknou slzy do očí. K.N. je zase fascinovaná dřevěným jazykem, který je připevněn na středu kupole. 

V.N., náš oblíbený inspicient, řidič a držák brýlí varhanisty M.D. v jedné osobě bohužel před představením zjišťuje, že v záplavě povinností zapomněl z Prahy vzít hrací trenky pro našeho Santiniho. L.K., která se touto dobou v sakristii  vžívá do role Moudrosti, zachraňuje situaci a velkoryse půjčuje Santinimu své náhradní kalhotky. Jsou mu sice trochu těsné, ale účelu snad poslouží. Vše je připraveno, Moudrost i Santini netrpělivě přešlapují u dveří, čekají na obvyklé požehnání od režiséra. Ten přichází sice později, zato s neobvyklým doprovodem - v patách má místního pana faráře.  Herci tedy tentokrát před výkonem dostanou dvojí požehnání! Farář je pohledem na herce v kostýmech rozjařený a nabídne, že by si mohl obléknout svůj  vlastní “kostým”, že ho tady má ve skříni. Režisér s úsměvem přitakává.  Ze sakristie o pár vteřin později vychází tři - sebevědomá Moudrost na podpatcích, Santini v overalu v barvě lidské kůže a nakonec kněz v červeném mešním rouchu.

Po představení si M.K. stěžuje L.T. na kalhotky, které si od ní půjčil: “Jsou užší než jsem zvyklej, jedna koule mi vyklouzla, musel jsem si ji během toho tvého monologu nahazovat.” Smích. M.K. pokračuje: “Myslím, že jsem přišel o plodnost z těch dámskejch spoďárů.”Slavnostní den je zakončen večeří na faře dole pod horou. Místní pro nás připravili malé řízečky a vynikající burčák.

Takhle má vypadat život! Při noční jízdě zpátky domů na silnici se v zatáčce v záblesku objevily liščí oči, vyděšené, za nimi tělo v nepřirozeném úhlu, zjevně přeražená páteř. Bylo to jen mžiknutí oka, ale až domů v nás seděl pocit, že jsme měli zastavit a položit umírající zvíře aspoň do trávy v příkopu. Neudělali jsme to. Takhle někdy vypadá smrt.

Zapsala: Kristýna Nebeská